Památka vojákům "Velké války"

Vojáci 1. světové války z Brumova-Bylnice, Svatého Štěpána, Svaté Sidonie.

Příběh legionáře

LEGIONÁŘ SLOVÁČEK VZPOMÍNÁ

LEGIONÁŘ SLOVÁČEK VZPOMÍNÁ


Ruský legionář Martin Slováček z Bylnice se stal přítelem prezidenta T. G. Masaryka již z bojů v Rusku. Tak se stalo, že byl častěji zván do prezidentovy rodiny do Lán. Tam rád ve volných chvílích pracoval při ošetřování stromů. Jako dobrý kovář se vyznal i v černém řemesle, což pan prezident jako odborník rád viděl a proto mu svěřil i nějakou tu opravu, a patřičně ohodnotil a pochválil.
Paní Masaryková se při jedné takové návštěvě hosta zeptala: „Vy jste byl s tatíčkem v Rusku a tam jste ho zachránil?“ Slováček, muž menší postavy, v tom okamžiku povyrostl a odpověděl: „Ano, milostivá paní.“ Charlotta na to reagovala: „nejsem milostivá paní.“ Promiňte paní prezidentová,“ zmateně se opravil Slováček. Ona mu však znovu oponovala: „Ale, příteli, já nejsem prezidentová, můj muž je prezidentem. Napříště mě oslovujte buď paní Masaryková, nebo sestro Masaryková, vždyť jsme oba sokoli.“
Na zájezdech po republice byl pan prezident uctíván kyticemi květů. Když se vrátil na lánský zámek, vyjmul jednu z nejkrásnějších růží a dal si ji do vázičky na stole. Potom si sedl a vydržel se dívat na růži hodinu, obdivovat její krásu, ale i tu velikou lásku, kterou byl na zájezdech obdarován.
Když se vracel už jako vdovec ze služební cesty do Lán, jel rovnou na tamější hřbitov, kde byla pochována jeho choť. Místní lidé zdvořile opouštěli toto místo, aby tu pan prezident mohl být o samotě. Šel rovnou k hrobu své choti, kde postál v přemýšlení a meditaci.. Jednou k němu přišla učitelka s dětmi ze školy, aby se u hrobu pomodlili. To byl pan prezident nesmírně dojat a všechny pozval do zámku, kde byli pohoštěni a děti navíc obdarovány různými dobrotami.
Kazatel jednoty českobratrské František Urbánek byl také jedním z nejoblíbenějších hostů u pana prezidenta. Pan prezident na něj prozradil, že to byl jeho nejsvědomitější posluchač na univerzitě. Když se dostavil na zámek, všichni usedli a naslouchali kazatelově promluvě. Tento muž postupně doprovodil ke hrobu členy Masarykovy rodiny, Herberta, Charlottu, Tomáše i Jana.
Martin Slováček vzpomíná: „Pan prezident byl velice skromný člověk. Jednou při mojí návštěvě navrhl, že si půjdeme koupit nějaké prádlo do textilního obchodu. Snad proto, že poznal moje chudobné oblečení. Předem bylo tajně do obchodu Na Příkopech oznámeno, že tam přijede osobně něco koupit, ale aby se mu nedělali nijaké komplimenty. Zaměstnanci nesmí dát znát, kdo přišel, i kdyby ho poznali. Když jsme vstoupili jako dva ošumělí zákazníci, doporučil mně, abych si vybíral prádlo jako pro sebe. Tak se stalo. Nákup byl zabalen, pan prezident zaplatil. Tu se majitel obchodu ptal jedné starší zákaznice, jestli náhodou nezná toho vysokého a toho menšího pána. Ona se vážně podívala a prohodila s úšklebkem: „No, Pat a Patachon to nejsou. Myslím ale, že je to jeden známý zahradník od nás z Lednice“. Nepoznala pana prezidenta. Ten, když toto uslyšel z jejích úst, srdečně se pousmál a odešli jsme.
Pan prezident trávil rád svoji dovolenou v Topolčiankách na Slovensku. Považoval jsem za zákonitou povinnost pozvat jej do svého hotelu na Bystřičce. Byla to ode mne odvaha. Pozvání od „kamaráda“ pan prezident přijal pod podmínkou, že to bude inkognito, že se podívá, jak si žiji, a hned odjede na Slovensko. Chtěl tím splnit i návštěvu kraje, za který byl poslancem rakousko-uherského sněmu. Přijel tajně a byl mnou ubytován. Jen kuchař si dělal starost, co má hostovi uvařit. Poradil jsem mu: „Mému příteli udělej k obědu rajskou omáčku na husto a hovězí žebro.“ Tak se stalo a pan prezident si jistě náramně pochutnal, když si vyžádal „repete“.
Příští rok mně pan prezident moje pozvání oplatil. V Topolčiankách mě přivítal v sedle na koni. Hned mně předal do ruky druhého koně a legračně pronesl: „Koni, teď poneseš přítele, on jistě nezapomněl sedět v sedle jako kdysi na Rusi.“ To bylo uvítání jako od pravého krále.
Pan prezident se rád chlubil svojí rodinou a velmi rád ukazoval fotografie. Měl kromě dvou dcer ještě dva syny, Herberta a Jana. Herbert byl akademický malíř, brzy zemřel a vdova si vzala za manžela akademického malíře A. Slavíčka. Vnuky nejraději nosil na zádech a dělal jim dvounohého koně. Jan vychodil střední školu, vstoupil do státních služeb, působil ve Washingtonu a v Londýně. Tam byl nejpopulárnějším diplomatem a vítaným hostem v královské rodině. Z ciziny psával často svému otci, ten ho za to zase velmi miloval. Kdykoliv dostal dopis od Jana, všeho nechal, zasedl a četl a vždycky se nad dopisem mile usmíval. Když Jan přijel na dovolenou do Československa, rád si vyšel do společnosti kamarádů, kterých měl v Praze mnoho. Otec druhý den vyzvídal, v kolik hodin přišel, jakou měl společnost a kolik se tam vypilo. Prezident Masaryk totiž nemiloval alkohol a kouření.
Je škoda, že Martin Slováček nebyl spisovatelem. Jistě by se zachovalo více vzpomínek na jeho přátelství s panem prezidentem, na boje našich legií v Rusku, ale i na jeho strastiplnou cestu při návratu Sibiří a po moři až do osvobozené vlasti, za kterou byl ochoten položit život nejen tenkrát na Rusi.
O tom, jak Martin Slováček zachránil v Rusku budoucího prezidenta T. G. Masaryka je následující článek

Autor: František Sába

Žádné komentáře
 
Tyto stránky mají pouze informativní charakter